Malé velké věci
Byla jsem poprvé po dlouhých deseti týdnech nakupovat s maminkou (84 let, chodí o dvou berlích) a já jsem se též o 2 berlích znovu učila chodit po komplikované zlomenině kotníku-lednové náledí) Maminka si sedla, jak je naším zvykem ke stolku, a já zůstala s nákupním vozíkem u pultu, objednala jsem a chtěla odnést 2 kelímky pití ke stolu a najednou jsem zjistila, že se 2ma berlemi a vozíkem to fakt nejde. Nevzdávám se snadno a tak jsem začala strkat bokem do vozíku, když tu rychle ke mně přiskočila žena (právě obědvala a vstala od rozjedeného talíře), mile se na mě usmála, vzala vozík a odvezla ho ke stolku.
Došla jsem tam též s pitím, jednu berli jsem odložila, vrátila jsem se pro oběd a v jedné ruce berli, v druhé ruce tác se dvěma talíři, jsem se chtěla vydat na cestu. Vtom se když se vedla mě ozvalo - Tak to tedy asi nepůjde- vedle mě stál zarostlý mladík v pracovním, přátelsky se na mě usmíval a odnesl mi tác ke stolu.
Po obědě jsme jeli domů – bydlíme v rodinném domku, já v patře a maminka v přízemí. Začala jsem vynášet kupy nákupů (10 týdnů se sice o nás vzorně starala rodina, ale teď jsme obě doplňovali) k brance – tašky jsem věšela na berle, které se pod vahou občas zakymácely a divně nakláněly a chmurně jsem uvažovala o tom, jak vše dopravím k mamce a k sobě do patra, hlavou mi proběhla myšlenka -Ted bych opravdu potřebovala pomoc – protože však všichni byli v práci, nepřicházelo do úvahy si o pomoc zavolat rodinu, tak jsem se smířila s tím, že to budu muset zvládnout sama. Nasedla jsem do auta, odjela za roh zaparkovat, vybelhala se na chodník a vtom na mě a z balkonu mává a volá moje milá sousedka Ahoj, počkej, já ti pomohu to vše vynosit.(a vynesla - oba nákupy- můj i mamky).
Děkuji.
Tři láskyplní a soucitní lidé mi během 1 hodiny pomohli a já si znovu uvědomila, že jsem součástí kruhu lásky na naší planetě.(a nejen – moji andělé, Michael i Ganéša, které jsem požádala pomoc, mi při první jízdě autem urovnávali cestu, dodávali klid a odvahu, ale to už je jiný příběh-nebo možná stejný?).
Třeba se Vám tento příběh bude zdát příliš všední, ale mě dodal odvahu, sílu i víru, ale i pokoru před zázraky všedních dní. Ve známé písni se zpívá S láskou má svět naději - a náš svět má naději, to vím a cítím.
Láska proudí od srdce k srdci a zázraky všedních dní jsou krásné a důležité, možná víc, než si všichni uvědomujeme. Vzpomeňme na pohádku Mrazík, Ivánek se opět stal člověkem, když přestal dělat velké okázalé „dobré skutky“ a udělal jednoduchou lehkou věc (donesl hůl staré babce, aby se jí dobře chodilo) ze soucitného srdce pro druhého člověka.
Děkuji, že jsem mohla prožít tento den.
Pro všechny, kdo to budou číst Milena Rhea DUBEN 2o17