Nejbohatší
žena světa popisuje 20 rozdílů v přemýšlení mezi bohatým a průměrným člověkem
Exkluzivní rozhovory s
nejbohatšími osobnostmi jsou doménou našeho časopisu FC. Tentokrát musíme
udělat výjimku. Nejbohatší žena světa se nezpovídá každý den a její komentáře
jsou tak specifické, že je nechceme vyhradit předplatitelům. Neříkáme, že to
změní váš život a peněženku, ale třeba vás inspiruje k zamyšlení.
Paní Christy Walton není v
Česku známá. Vede americký maloobchodní řetězec Wal-Mart. 57letá rodačka z
Wyomingu kontroluje (k včerejšímu datu) investiční majetek ve výši 33,8
miliardy dolarů, v přepočtu dle aktuálního kurzu 640,273 miliardy Kč. Drží
deváté místo ve světovém finančním žebříčku. Nejbohatší ženou je od roku 2005,
kdy rodinnou firmu zdědila po manželu Johnovi, který se zabil při pádu letadla.
John Walton byl synem vdovy po zakladateli řetězce, Helen
Walton.
kdo by však chtěl namítat, že
paní Christy spadlo jmění z nebe, plete se. Řízení se účastní desítky let, s
rodinou vede Wal-Mart pátým rokem a utěšeně zvedá akcie.
Kdo by ji chtěl označit za
poučující snobku, je také vedle. Christy Walton patří mezi 70 filantropů,
kteří se údajně chystají přidat k závazku investora Warrena Buffetta a ředitele
Microsoftu Billa Gatese a nejpozději závětí poskytnout polovinu svého majetku
na charitu. Když se jí zeptáte, proč by to udělala, usměje se: „A proč ne? Můj John mi kladl za vzor
Donalda Trumpa. Jako miliardář dvakrát zbankrotoval, v letech 1999 a 2004.
Jednou spadl do dluhů ve výši devíti miliard dolarů. A pokaždé se vrátil
nahoru, pokaždé rychleji než předtím. Jednak měl motivaci a jednak už věděl,
jak na to. Schopnost zbohatnout je v první řadě state of mind, stav mysli.“
Po této větě nastalo ticho. Připravené
otázky ztratily význam. Mohla následovat jedna jediná logická: A můžete nám,
prosím, vysvětlit stav mysli bohatých?
Během třičtvrtěhodinového
rozhovoru, který Christy Walton poskytla novinářům, okomentovala 20 motivačních
rozdílů v přemýšlení bohatého a tzv. průměrného člověka, jinak zásad, které
dodržuje a je úspěšná. Ne všechny se čtou příjemně, ne se všemi souhlasím. Ale
tím se možná vysvětluje, proč sama bohatá nejsem.
20 rozdílů
podle Steva Siebolda a zásad, kterých se drží Christy Walton:
1. Průměrní lidé se domnívají, že peníze jsou původ všeho zla. Bohatí
jsou přesvědčeni, že chudoba je původ všeho zla.
„Používá se prozaických popisných označení průměrný a bohatý člověk.
Neznamená to, že bohatý člověk je automaticky nadprůměrný a podprůměrný člověk
nemůže být bohatý. V obou případech je to čistě terminus technicus.“
Jako průměrní se označují lidé, kteří přijali brainwashing,
vyplachování mozku. Jedna z jejich tezí zní: Bohatství je výsledkem buď štěstí,
nebo podvodu. Potom nechtějí uvěřit a přijmout, že by snad někdo blízký z
jejich okolí mohl sám uspět. Pokud se tak stane, ihned ho pomluví. Peníze jsou
přece od ďábla a kazí charakter. Přitom sami, když dojde na placení, se často
mění v ďábly, žaludek mají sevřený stresem a o jejich charakteru zrovna
nehovoří to, že úspěšné lidi kamenují závistí. Než by někdo vzlétl, raději
mu urazí křídla. Tak poznám průměrného člověka. A podle toho, že si nechá
namluvit, aby byl spokojen s tím, kde je. Že se nenarodil na šťastné planetě a
podobně. Bohatí vědí, že peníze se štěstím nijak nesouvisejí. Štěstí
nezaručí. Umožní utéci od nejistoty a mít život klidnější a
svobodnější.“
2. Průměrní lidé osamostatnění považují za nežádoucí riziko. Bohatí
lidé za žádoucí cestu ke zbohatnutí.
„Když průměrnému člověku poradíte, ať odejde ze zaměstnání, kde je
nespokojen, najde spoustu důvodů, proč to neudělat. Nejčastěji, že je to
hazard. Zaměstnání označuje za jistotu, namlouvá si, že jej zaměstnavatel
potřebuje a že jeho práci určitě ocení když ne finančně, tak tiše ve své
hlavě. Je to zásadní omyl. Bohatí nezaměstnávají druhé,
aby je spasili. Do podnikání nikdy nemíchají emoce. Čistě logicky
využívají pracovní sílu, ochotnou směnit svůj čas, tu nejcennější komoditu v
životě, za peníze. Iluze nepostradatelnosti zaměstnance má chybný
základ. Kdo se totiž na trhu neumí postarat sám o sebe, nemůže se
domnívat, že se úspěšně postará o někoho dalšího, například zaměstnavatele.“
3. Průměrní lidé soudí, že předpokladem zbohatnutí je vzdělání. Bohatí
vědí, že o úspěchu rozhodují především dovednosti.
„Pravdivá je myšlená, že bohatství nepřinese magisterský titul nebo
doktorát. Diplom je pouhý nástroj, který teprve musíte umět uplatnit v praxi.
Je spousta chudých absolventů univerzit, zatímco spousta velmi bohatých přátel
nemá ani základní vzdělání. Není to náhoda. Kdo má školu života, selský
rozum, vyzná se. Jednotné školství bohužel vychovává unifikované absolventy.
Všichni se učí stejně, všichni musejí u zkoušky odpovídat stejně. Jedinečnost a
kreativita je potlačena ve prospěch řádů a tabulek. Jsou to výborní teoretici,
ale život potřebuje praktiky.“
4. Průměrní lidé sní o starých dobrých časech. Bohatí sní o
budoucnosti.
„Průměrného člověka poznáte podle toho, že velebí minulost. De facto si
neumí představit lepší život než v době, jakou již zažil. Proč? Minulost
je pro něj osahanou jistotou. Ať byla sebehorší, on se bojí jakékoli nejistoty.
Na každou dobu, ve které právě žije, nadává. Dříve bylo líp, říká. To je
sebedestruktivní myšlení. Je pravdou, že kdo věří, že jeho nejlepší dny
jsou už za ním, doklepe život v neštěstí a depresi. Bohatí lidé
naopak vědí, že kým jsou dnes, to z nich udělala právě minulost. A
budoucnost si mohou utvářet sami prostřednictvím dnešních snů, cílů a
nápadů.“
5. Průměrní lidé spoléhají na loterie. Bohatí lidé spoléhají na sebe.
„Fascinují mě masy lidí čekajících na tah šťastných čísel, modlících se
v domnění, že to je jediná cesta k prosperitě. Věří, že Bůh, vláda, jejich
nadřízený nebo životní partner vyřeší jejich problémy. Bohatí na
teoretickou náhodu nespoléhají. Jednají. Své problémy si řeší sami, tedy
rychleji a efektivněji. Statistiky nejlépe říkají, zda je pravděpodobnější
dosažení bohatství čekáním na jackpot, nebo podnikáním.“
6. Průměrní lidé posuzují peníze emocemi. Bohatí lidé logikou.
„Průměrní lidé mají dojem, že při dostatečném majetku už nikdy
nebudou muset pracovat. Bohatí lidé naopak dobře vědí, že peníze jsou jako
potraviny. Při delším uskladnění ztrácejí na hodnotě. Proto nepěstují k penězům
žádný emotivní kult a přistupují k nim věcně jako k nástroji na využití
okamžitých možností a příležitostí. Nic víc, nic míň. Kdo se s penězi neumí
rozloučit, pomalu o ně přichází a chudne.“
7. Průměrní lidé berou peníze převážně za činnost, kterou nedělají
rádi. Bohatí berou peníze za to, co je baví a těší.
„Nejvíce mě rozesměje člověk, který se diví: Jak můžeš pracovat 24
hodin denně? Co jsi za miliardářku? Vždyť se máš hůř než já! Jenže to je jedna
z nejkrásnějších podstat chytrého vydělávání peněz: Berete je za to, co máte
rádi. Když něco děláte rádi, baví vás to a děláte to často. Když to
děláte často, umíte to a jste úspěšní. S tím přicházejí peníze, vaše nadšení
roste a kruh se uzavírá. Tempo vydělávání se zrychluje. Zkrátka bohatí si
nejprve zvolí cestu, která je baví, a pak hledají způsob, jak za to, co je
baví, dostat zaplaceno. Naopak průměrní chodí do práce vlastně jen pro peníze,
třetinu dne stráví otravou a nakonec jim vydělané peníze ani nevoní.“
8. Průměrní lidé si kladou nízké cíle, aby se nezklamali. Bohatí naopak
přijímají vysoké výzvy.
„Představte si stometrovou trať. Jeden se raději nechce unavit a do
cíle jde pěšky. S tím, že ten čas mu stačí. Druhý se snaží namáhavě běžet. Kdo
pravděpodobněji dosáhne lepšího času? Psychologové
bohužel lidem doporučují, aby neměli vysoká očekávání od života. Kdo
si staví nízké cíle, není zklamán. Takový člověk ale také nikdy nedosáhne na
svůj sen. Děti, které odmalička od pěti hodin ráno bruslí, vypadají jako blázni
do chvíle, než se z prvního stane vítěz Stanleyova poháru.“
9. Průměrní lidé si myslí, že pro bohatství musí NĚCO udělat.
Bohatí vědí, že se musejí NĚKÝM stát.
„Doména Donalda Trumpa. Průměrný člověk by po prvním, nejpozději druhém
bankrotu všechno vzdal. Věří v rychlou příčinu a následek. Když něco udělají a
výsledek je negativní, vzdají to. Jako při dietě – za den jsem nezhubla, tak to
asi nefunguje. Bohatí lidé konají přesný opak. Neúspěchy s vděčností
přijímají. Proč? Umožňují jim učit se ze svých chyb a růst se získanými
zkušenostmi. Pravdou je, že bohatství nedělá výjimečný čin, ale výjimečný
člověk. Poučením z chyb roste stále vyšší pravděpodobnost, že si
zlepšíte výsledky. Nezávisle na vnějších okolnostech, zda je krize. On se
prostě vyzná. Dovednost zbohatnout je know-how. Pokora a schopnost všímat si
vlastních omylů a učit se z nich.“
10. Průměrní lidé myslí, že potřebují kapitál, aby vydělali další
peníze. Bohatí lidé bez okolků použijí peníze jiných.
„Bez práce nejsou koláče, říká se všude. Ale nikde se již neuvádí, z čí
práce. Osoba, která odvede veškerou práci, nemusí být tou, která inkasuje
veškerý zisk. Dokonce v zaměstnání to nikdy není ona. A osoba, která poskytne
veškerý kapitál, nemusí být tou, která dostane veškerý výnos. Bohatí lidé se
nechávají platit za to, že se vyznají. Jsme opět u toho: dovednost je více než vzdělání.
Podívejte se, kolik již vystudovalo advokátů. Všichni se učili totéž. Ale
všichni nejsou stejně úspěšní.“
11. Průměrní lidé žijí nad své možnosti. Bohatí lidé pod své možnosti.
„U tchána jsem neustále slýchala: Tohle si budu moci dovolit, až budu bohatší.
Oponovala jsem mu: Ale vždyť jste jeden z nejbohatších. Jen se usmíval. Tímto
přístupem se bohatí jednak neustále motivují a jednak zbytečně nerozhazují.
Pokud si dnešní průměrní lidé neváhají kupovat na dluh auto, dům i dovolenou,
jak by se při ekvivalentní výši majetku měl chovat bohatý člověk? Nejbohatší
lidé vědí, že s každou neuváženou útratou ukrajují ze své finanční
svobody. Když si bohatý člověk něco pořídí – letadlo, ostrov – obvykle má opět
za lubem byznys.“
12. Průměrní lidé si bojí říct o peníze. Bohatí vědí, že si říkají o
svobodu.
„Průměrní lidé se chovají, jako by žádné peníze nepotřebovali. Neumějí
si vyjednat vyšší plat, nechají se okrádat. Bohatí lidé se nebojí přiznat,
že peníze jsou zásadní, jsou o nich ochotni dlouze jednat, protože dokážou
vyřešit většinu problémů. Bez peněz nevyřešíte nic, co se s penězi vyřešit dá.
Peníze dokážou osvobodit. Když jde o peníze, jdou emoce stranou. Přicházejí
chladné počty. Proto bohatí vydělávají.“
13. Průměrní lidé se raději baví než vzdělávají. Bohatí se naopak
raději vzdělávají než baví.
„Byt či dům bohatého člověka má obvykle velkou čítárnu, knihovnu –
vzdělávací pohotovost – a také přátele si vybírá tak, aby se vzdělal, poučil,
inspiroval, byl ještě úspěšnější. Průměrní o vzdělávání nestojí. Raději
preferují čtení bulváru a drby, zábavné pořady v televizi. Jsme jako konzervy.
Čím se plníme, takoví jsme.“
14. Průměrní lidé si myslí, že bohatí jsou snobové, a proto je
nepřijímají. Bohatí lidé přijímají jen přínosné, pozitivně naladěné lidi.
„Nákaza negativním vztahem k penězům vypaluje cejch průměrnosti. Bohatí
si takového nihilistu nepřipouštějí k tělu, nechtějí poslouchat jeho problémy,
věštby o zkáze a beznaději. Proč by měli cokoli poslouchat od lidí, jejichž
výsledky nejlépe vypovídají, zač stojí jejich rady? Ještě paradox se
značkovými oděvy: Kdo je nosí, bývá označen za snoba. Přitom průměrní lidé se
ještě více snaží oblékat značkově, někteří kvůli tomu dokonce neváhají
nosit padělky. Na jednu stranu se tak snaží bohatým vyrovnat, na druhou stranu
je dehonestují. Zvláštní schizofrenie.“
15. Průměrní lidé počítají úspory. Bohatí lidé počítají výdělky.
„Dokonale patrné je to nyní, v období cash flow krize. Bohatí
by obrátili poslední niklák, aby využili příležitosti k investici. Čím méně
peněz mají, tím přemýšlejí víc. Čím jich mají víc, tím větší cíle potřebují,
aby se rozhýbali k aktivitě. V krizi se totiž vždy nakupuje výhodně.
Průměrní lidé se ale krize bojí, vnímají to slovo negativně. Krize je
příležitost. Průměrní lidé v každé příležitosti vidí překážku. Bohatí v
každé překážce vidí příležitost. Proto v krizi vydělávají ještě víc. Jinými
slovy: Průměrní lidé se snaží peníze zadržet, bohatí se je naopak snaží co
nejvíce investovat.“
(Pozn.: Jak přesně množit
peníze a jaký je rozdíl mezi sčítáním a násobením peněz, hovoří také
majitel IKEA Ingvar Kamprad)
16. Průměrní lidé hrají na jistotu. Bohatí lidé přemýšlí, kdy
zariskovat.
„Mít strach z chyby znamená nevykročit. Pravdou je, že každý investor
ztratil peníze na nějaké příležitosti. Ale získal poučení. Příště zainvestoval
moudřeji. Bohatým nevadí riskovat. Bez ohledu na to, co se stane, něco získají.
Navíc matematicky vzato, vidina výnosu bývá finančně zajímavější než
jistota, která nic nevynese. Ale zdůrazňuji: Tohle není sázení na hokejový
výsledek nebo v loterii.“
17. Průměrní lidé hledají ve finančnictví logiku a strategii. Bohatí
lidé vědí, že trhy řídí emoce a chamtivost.
„Musím potvrdit, že kdo investuje v akciích, ví, že neexistuje zaručená
strategie. Finanční trhy jsou samostatné živé organismy. Je známo, že je pohání
strach a chamtivost, ty mají vliv na obchody a trendy. Toto vědomí jim v
jakékoli době umožňuje násobit investiční majetek. Říká to i autor těchto
zásad Steven Siebold.“
18. Průměrní lidé se cítí dobře v klidu. Bohatí se cítí dobře v
neklidu.
„Nejistota, riziko. Elitní fotbalisté, které obdivujeme, v nejtěžší
chvíli vezmou míč a odpovědnost a jdou na pokutový kop. Vědí, že bez rizika
ničeho nedosáhnou. Vědí, že stát se nejlepším není zadarmo, něco pro
to je nutné udělat, nicméně zůstat celý život v pohodlném závětří je
pro ně devastující. Když udělají chybu, poučí se. Čím útrpnější je cesta, tím
slastnější je odměna. Postel je nejměkčí po namáhavé cestě. Bezpečný
exekutor pokutových kopů, který má také vyšší plat, se rodí jen cvikem. I
proto se Donald Trump podruhé stal miliardářem rychleji než poprvé.“
19. Průměrní lidé odmítají spojení mezi penězi a zdravím. Bohatí lidé
vědí, že peníze mohou zachránit život.
„Peníze nejsou všechno. Hlavní je zdraví. – Tyto věty jsou lež. Lidé
mají celoroční členství na privátní klinice s garancí 24hodinového přístupu ke
všem soukromým specialistům, kteří pečují pouze o malou skupinu klientů, takže
mají jistotu, že v případě jakéhokoli náhlého problému o ně bude okamžitě
postaráno. Za peníze si koupíte nejen zdraví, ale i život. Zeptejte se
Billa Gatese, kolik dětských životů Africe zachránil.“
20. Průměrní lidé volí mezi rodinou a kariérou. Bohatí vědí, že mohou
mít všechno.
„Nejméně času na rodinu mají zaměstnaní lidé. Bohatí mají na výběr.
Mohou mít vše, co chtějí, pokud přijmou výzvu a díky tomu, co umějí a co je
baví, se vydají za cílem, který si stanovili. Nevím, jak u vás, ale v USA je
větší procento rozvodů v rodinách, které nemají dostatek peněz.“
Ve špatných sociálních
podmínkách a bez vzdělání vyrostla řada miliardářů, jejichž příběhy a zpovědi
pravidelně přináší každé
vydání časopisu FC. „Když
jste na tom hůř než jiní, je to největší dar. Motivace, motor. Z takových lidí
se nakonec stávají miliardáři. Tak jako ve sportu často vítězí outsideři. Mají
velký sen a sílu,“ řekl v rozhovoru pro časopis FC Ralph Lifshitz,
Američan s běloruskými předky. Pardon, dnes známější jako módní návrhář Ralph
Lauren.
Desatero největších překážek v cestě za bohatstvím
formulujeme zde.
Katarina
Clark s přispěním Petra Casanovy
Autorem
formulace rozdílů je Steve Siebold
Služby
Obsah
